Podnikatelská panička

Pokusím se tímto článkem rozbořit tento podnikatelský pavzorec.

Kdo je podnikatelská panička?

Výraz, hojně užívaný ve spojení se satelitními městečky, kde se výskyt manželek podnikatelů hodně koncentruje. Výraz, který hanlivě popisuje osud holek, které si vzaly normálního kluka a ten vedle nich vyrostl v podnikatele.
Druhou možností je druhá vlna manželek, ale k té se vrátím, a ráda, v jiném článečku, v jiném vzorci :o).

Sama se musím do této skupiny zařadit a hodně nerada, přestože já si své samostatné podnikání užívala v době, kdy jsem byla svobodná, nejen podnikatelským životem, ale také partnerským. Vzala jsem si kluka, který se nudil v kanceláři a spolu jsme začali pomalu podnikat v jiném oboru.

Zažili jsme první okamžiky, kdy jsme si v naší malé pronajaté kanceláři přehazovali telefon, protože jsme se báli mluvit se zákazníky a taky spoustu chyb, které nás stály čas a peníze. Měli jsme jídlo „před fakturou“ a jídlo „po faktuře“ a bylo to fajn. Je fajn, že přišla doba, kdy se nám začalo dařit, ale to byla také doba, kdy se ,tak nějak „přirozeně“, muselo určit, kdo se trochu upozadní, protože máme rodinu. „Přirozeně“ jsem se upozadnila já, protože jsem byla mezi podnikáním střídavě těhotná nebo kojící, takže tak, jako jsem několik let „přirozeně“ řídila z každé oslavy, tak jsem „přirozeně“ zůstala pozadu. A nebudu tady psát dopodrobna, jak to bylo „přirozené“ pro mě a jak jsem s tím bojovala.  Ale stalo se a je ze mě podnikatelská panička.

A teď k tomu proč to nesnáším. Úměrně tomu, kolik času věnoval můj muž času podnikání, úměrně tomu, jsem mu doma začínala ubírat ty „jeho“ povinnosti. On, vždycky se o sebe starající, se před mýma očima proměnil v člověka, kterému vše začalo samo skákat do skříně čisté a vyžehlené. Udělala jsem si to vlastně sama! Tiše a nenápadně.

To by samo o sobě nebyla ta nejhorší věc se kterou jsem se musela vypořádat :o).
S podivem, nejvíc mi vadil pocit, že si každý myslí, jak já se mám vlastně dobře a přitom NIC nedělám :o).

Jasně, mohla jsem tomu propadnout a být “ jen“ podnikatelská panička, tiše doma mlčet a nevědět co se sebou. No, to bych ale nesměla být já, že? To, že se doma umím ozvat a věci řídit podle svého je Vám asi už jasné, doufám :o).

A tak to vezmu, ještě trochu oklikou, přes jednu větu našeho kamaráda, která mě nadzvedla ze židle. „No, co by vlastně chtěla, jede v létě k moři a v zimě do Alp!“ No, co by asi chtěla, asi jako každá normální ženská – chlapa! Asi těžko bude chtít „podnikatele“ co jí večer nevnímá, kouká do mobilu, na tu dovolenou ho musí zabalit a poté vybalit, zajistit děti a poslouchat  „JAK TAKHLE BLBĚ MELE!“.

A tak jsme to doma několik večerů konstruktivně probírali a já se mám vlastně teď dobře …

Nebuďme podnikatelskými paničkami !!

A ještě jedna věc, za první republiky, na kterou tak rádi odkazujeme, se ženy úspěšných mužů odměňovaly společenskou úctou a náležel jim jemný nádech uznání v jejich oslovení. Jakoby se jemně naznačovalo, to co je zřejmé – za dobrým chlapem stojí ještě lepší ženská.

Zdravím Vás paní podnikatelová, paní inženýrová, paní doktorová…